Nechci se opakovat, ale zase je za námi další rok. Jak je to možný? Jak je možný, že vždycky začínám tyhle řádky, přijde mi neskutečný, jak utekl ten předchozí rok a ten následující snad utíká ještě o to rychleji? Myslela jsem si naivně, že když si člověk na každém dni něco najde, každý den ho těší, každý den si užije, nebude to utíkat tolik, opak je pravdou.
Tenhle rok, wow! Otevřela se nám úplně nová životní kapitola. Píšeme ji už ve čtyřech. Kdyby se mě někdo před deseti lety zeptal, co bych chtěla ve svých 29 letech mít, bylo by to přesně tohle: spokojené manželství, zdravé dvě děti, rodinu. Každý rok se ohlížím zpět a úplně se dojímám nad tím, kolik toho máme za sebou. Koukám na fotky, procházím videa. Na dětech to vidím nejvíc, jak jsou najednou větší a úplně jiné. Kéž by ten čas utíkal pomaleji. Čím dál víc si vážím toho, že chtěl můj muž děti brzy. Nikdy mi asi úplně nedošlo, že jemu narozdíl ode mě bylo 24 a že to vlastně je úplně šílený věk. Taky si moc vážím toho, že máme děti. Že jsou zdravé. My všichni.
Rok 2022 byl krásný! Narodila se nám dcera, už jsme čtyři. Tedínek oslavil tři roky a je to ten nejbáječnější kluk na světě. Baví ho tolik věcí a my se díky němu máme možnost tolik naučit. Trpělivosti, přijetí toho, že každý den bude jiný, že ne vše je o nás.
Zároveň jsme díky tomu, že jsme čtyři, necestovali, tak jako minulý rok. Poznávali jsme spíš Českou republiku a podívali se společně do Litomyšle, Tábora a Zlína.
Snažím se každý den psát do diáře, co se mi v ten daný den líbilo. Teď je hrozně krásný se na to zpětně koukat a vzpomínat. Doporučuji všem, protože jsem i některé dny byla ráda za takové blbiny a přitom mi to reálně udělalo fakt hodně radost. Vydržela jsem to do června, pak už jsem byla asi tak přehlcená láskou a zaměstnaná péčí o dvě děti, že na tohle doplňování do diáře nezbyl čas. V příštím roce to zase musím napravit, protože si opravdu živě vybavuji všechny pěkné věci a v podstatě to zase prožívám znovu.
Nově mám na každý den takový rituál, kdy si píšu do diáře takové pocity, co mě napadnou plus si tam píšu i věci, které mi udělaly daný den radost. A po Vánocích jsem si ještě udělala radost a mám Pětiletý deník Tam a zpět. Na každý den tam je nějaká otázka a to mě teda baví hodně.
Leden se nesl ve znamení ZIMA, ZIMA, ZIMA. Začátek roku byl dost spojený i s návštěvami rodiny. Dala jsem se do vyšívání, to mě hodně bavilo. Třeba se k tomu jednou zase vrátím. Hodně jsme chodili ven bobovat nebo sáňkovat, stavěli jsme sněhuláky, sem tam zašli i do kavárny na něco dobrého. Bříško (spíš břicho) rostlo neskutečnou rychlostí. S malinkou bylo všechno v pořádku, což je nejdůležitější. Po předchozí zkušenosti s potratem už to asi nikdy nebude stejné. Při každé prohlídce jsem si říkala jestli zase nezazní něco ve smyslu, že se něco pokazilo. To už v životě nechci zažít. Představovali jsme si, jaké to všechno bude až tady holčička bude. Přemýšleli jsme nad jménem. Také jsem se pustila do přestavy ložnice, dělali jsme Tedíkovi v obýváku hrací koutek a koupili jsme mu domeček na hraní, kam si hned dal svoje postavičky z Peppa Pig.
V únoru jsem opět slavila narozeniny. Tentokrát 29. I když mamka mi věk na dortu krásně odečetla. Za rok mi bude třicet. A já mám už teď všechno, co jsem chtěla. Perfektního muže, dvě zdravé a báječné děti, dělám, co mě baví a užívám si rodinného života. Zároveň si moc vážím toho, že tady můžu být, protože ne každý se tohohle věku dožije. K narozeninám jsem dostala tu nejkrásnější tlustici a sójovou svíčku. Na to, že jsem narozeniny slavit nechtěla, se to nakonec tak pěkně povedlo.
Byli jsme v kině poprvé od covidu na Spidermanovi. To bylo fakt super! Jen samy dva, což bylo taky poprvé od té doby, co máme Tedíka.
Také nám konečně došel gauč, takže jsme ho smontovali (spíš náš tatínek smontoval a my s Tedíkem asistovali). S Tedínkem chodíme hodně do knihovny a pak se vždycky zastavíme do kavárny a dáme si jeho oblíbený čokoládový dortík napůl a něco k pití. Teď zpětně mi hodně chybí takové chvilky jen pro nás. Musím to napravit a také si udělat někdy čas jen na nás. (Vtipný kolikrát člověk je schopný použít slovo napravit. Seznam věcí, co by se daly vylepšit je očividně dlouhý.)
Před mými narozeninami také začala válka na Ukrajině. Myslela jsem si, že to bude trvat chvíli a nějak se to vyřeší. Tak už to bude za chvíli rok. Kéž by to brzy skončilo. Je to opravdu děsný sledovat. Představit si, že to bylo děsný už v únoru a oni to musí řešit ještě teď, když se životy všech zase vrátili v podstatě do normálu a už Ukrajina není tak na očích, jak tomu bylo dřív.
Březen byl záživný měsíc. Prodělali jsme covid (já a Teodorek), byli jsme v Praze a užili si krásný výlet. Milujeme Národní muzeum a zvířata, takže jít na výstavu zvířat v reálné velikosti bylo boží! Krakatice, žralok, slon nebo žirafa, neskutečný zážitek!
Duben byl v podstatě poslední celý měsíc předtím než se narodila Olivka. Snažili jsme se, co nejvíc věnovat Tedíkovi. Vymýšlela jsem různé aktivity, které by mohl dělat, chodili jsme ven, do Hopíku nebo do kaváren, do bazénu. Taky jsem byla v nemocnici, protože po taťkovi vyjel pes a já neměla lepší nápad než toho psa začít mlátit a píchat vycházkovou tyčí, takže jsem asi nějak blbě šlápla a nemohla se skoro pohnout. Už jsem se smiřovala s tím, že zůstanu v nemocnici až do porodu, ale naštěstí mě pomohly léky a pustili mě druhý den domů. I tak to ale bylo dost náročné po psychické stránce, protože jsem musela být poprvé někde bez Tedíka v noci. Bála jsem se dost i toho, jak to zvládne až budu rodit a teď to přišlo o měsíc dřív. Nakonec to samozřejmě proběhlo všechno perfektně a Tedík to zvládl. Krásně na tom bylo vidět, že rodič se občas zbytečně něčeho bojí a svoje dítě podceňuje. Stává se mi to často a mnohokrát už jsem se přesvědčila o tom, že o Tedíka absolutně nemusím mít strach.
A pak přišel květen. Ještě než přišel náš den D, vydali jsme se zase do jihlavské ZOO. Milujeme zvířata a Tedík pozná snad úplně všechny. Taky je skvělý, kolik se toho díky dětem naučím, protože si o nich pořád čteme něco nového a zajímavého.
Břicho se před porodem tak neskutečně nafouklo, že absolutně nechápu, že jsem to unesla. Stejně jako těch třicet kilo navíc. Metráček. Nebudu lhát, jsou věci, které bych chlapům klidně přenechala, počínaje menstruací, konče shazováním kil po porodu.
Den před padesátými narozeninami mé mamky se nám narodila dcera Olivie. Moc jsme se na ní těšili. Nikdo vás nepřipraví na to, jaké to všechno bude, jak to nové miminko přijme sourozenec. Hodně jsem se toho bála. Hlavně tedy toho, jak zvládnu druhého císaře. Myslela jsem si, že to bude dobré jako předtím. Tedy, že se druhý den budu schopná relativně dobře pohnout. S tím, že to bude bolet jsem počítala, ale asi jsem na tu šílenou bolest zapomněla. Bylo to hrozný. Ta bezmoc, že se člověk nemůže pohnout, ale musí se otočit na kojení. Dvakrát jsem omdlela, když se se mnou pokoušely jít na záchod a tím pádem si prodloužila pobyt na JIP. Nakonec jsem se třetí den naštěstí postavila a všechno bylo lepší a lepší. Ta bolest je děsná, to vyfouklé břicho taky, jenže pak se podíváte na ty děti a je to vlastně tak nějak jedno. Těch třicet kilo, který jsem při každém těhotenství nabrala snad někdy shodím a oni za to všechno prostě stojí.
V červnu přijela do ČR naše Anetka a to je vždycky skvělý. Smutný, že to je vždycky na chvíli ale zase je to intenzivní. Navíc nás po jejím červnovém odjezdu čekal skoro celý společný srpen a září. Člověk si moc neváží toho, když má vlastní sourozence poblíž. Moc bych chtěla, aby tady byla častěji, mohla vidět děti růst naživo a ne přes Whatsapp. Na druhou stranu se moc těším, jaká dobrodružství pak děti v Anglii na hlídání u ní a Cala zažijí.
Také nás v říjnu čekala první svatba jako čtyřčlenné rodiny a první Olivčin výlet a přespání mimo domov. Jeli jsme do Litomyšle a bylo tam moc hezky. Ovšem přespávat někde, kde jde přes zeď slyšet všechno s plačícím dítětem v noci asi úplně nechcete.
Naše léto nebylo tak cestovatelské, jak bychom si přáli. To si necháme na další roky. Tentokrát jsme se v červenci vydali do Tábora za Adamem a Aničkou. Šíleně krásné město! Tam jsme určitě nebyli naposledy.
Také jsem v červenci přestala kojit Tedíka. Což byl pro nás takový velký milník. Změnilo se pro nás pak odpolední usínání, které Tedík začal vynechávat a na uspávání večer už začal víc uspávat tatínek. Ale už jsem cítila, že je načase a díky sedmé nemoci jsme to tak nějak ukončili. Teď mi to samozřejmě všechno děsně chybí, jenže tak to asi se vším funguje. Že se vám zdá něco moc, něco náročné a pak zjistíte, že byste to vlastně chtěli vrátit alespoň na nějakou chvíli. Vážím si extrémně toho, že jsem mohla kojit takhle dlouho, protože vím, že to není samozřejmost a ta blízkost, kterou pak máte s vaším miminkem, to je nenahraditelné.
Také jsme v červenci jeli do Zlína. S Bláňou a dětma a bylo to skvělý! Víc takových výletů. Cesta trvala neskutečný čtyři hodiny, takže se tam jen tak znovu nepodíváme. Ale děti zvládly cestu relativně dobře. Určitě nám ale příště nebudou stačit jen tři dny. Jejich ZOO je báječná a příště tam strávíme minimálně celý den, což bohužel teď kvůli dešti nešlo. Jinak celá historie spojená s Baťou a jeho Zlínem je inspirující a zajímavá.
V srpnu jsme oslavili s Ondrou devítileté výročí vztahu a dva roky jako manželé. Utíká to ale přijde mi, že jsme spolu mnohem déle než devět let. Příští rok deset, to je šílenost. Už jsme spolu třetinu mého života, celý můj dospělý život v podstatě. Neměnila bych ani za nic. Také jsme v srpnu oslavili Tedíkovi narozeniny. Kvůli tomu, že máme vždycky tři oslavy, jsme to začali slavit už v srpnu. Tři roky. Chlapečku náš, kéž by čas plynul pomaleji. Moc tě milujeme!
Prázdniny byly krásný. Zase spousta návštěv, hlavně Polničky. Grilování, pobyt venku na sluníčku.
V září Tedínkovi už byly oficiálně tři roky. Chodíme často ven, postavili nám na Farských humnech hřiště a často pak skočíme do Kávavanu na kafe nebo kafíčko (čti šlehané mléko). Také jsme měli rozlučkový piknik s Calem a Anetkou na Čtvrtích, což bylo úplně skvělý. Tolik jídla a všichni pohromadě.
Říjen jsme opět trávili hodně venku na procházkách nebo sbírání hub. To je moje oblíbená aktivita, i když houby nejím. Jeli jsme na Dýňový svět a to bylo úžasný! Tam se určitě podíváme příští rok. A doufám, že se stejnou posádkou. Byli jsme tam s Áďou a její rodinou. To je taky šílený, že se známe 21 let a teď v bytech, kde jsme snily o našich budoucích rodinách, žijeme svoje sny.
V listopadu jsme šli pomáhat do lesa, hodně jsme se viděli s holkama Staňkovýma, snažili jsme se doma vymýšlet různé aktivity. Kubík oslavil 11. Takže jsme se Harry Potterovsky vyšňořili. On by určitě uvítal spíš kdybychom se převlékli do něčeho z Minecraftu, tak třeba příště.
Prosinec je naše nejoblíbenější období. Tedy spíš mi přijde, že každé období má něco do sebe a tím, že prosinec ten rok tak hezky uzavírá, tak se mi zdá nejlepší právě on. Zdobíme byt, stromeček, všechno je tak nějak víc magický. Jsme víc doma. Všechno je takové pomalejší, míň náročné. Takový zimní spánek. Těšíme se na Ježíška. Hlavně teda Tedík, to je úplně báječný, jak moc se těší. Koukáme se na videa z minulých let, prohlížíme alba, mluvíme o zimě, Ježíškovi, Mikulášovi. Každý den se taky snažíme reflektovat probíhající den a říkat si, co se nám na něm líbilo nebo nelíbilo.
Tenhle rok byl moc krásný! Moc rychle to utíká. Budu si každého dne zase o trošku víc vážit. Olivka byla tak prťavá, když se narodila a teď má sedm měsíců. Když se koukám na Tedíka na začátku roku, to je úplně jiný člověk. Takový malý prďolinka a teď už je to velký klučina.
Stejně jako každý rok se koukám zpět i na to, co jsem si chtěla splnit a jak se mi to povedlo.
Moje přání pro rok 2022 byla: zvládnout porod a mít zdravé miminko; nesoudit lidi a míň řešit, co dělají ostatní jinak; předělat pokojíček; psychicky zvládnout Tedíkův start ve školce a perfektně ho na to připravit; být tou nejlepší mámou pro naše děti a skvělou manželkou; užívat si čas s lidmi, které mám ráda a kteří mi přináší radost do života; našetřit na nové auto; opět sednout za volant a nebát se řízení; užívat si našeho života ve čtyřech; dostat se po porodu do formy; vážit si každé maličkosti a každý den se na něco těšit.
Musím se trošku pousmát, když to čtu. Porod jsem určitě zvládla a Olivečka je zdravá holčička. Se souzením lidí mám a asi stále budu mít problém. Snažím se vidět v lidech spíš to pozitivní, protože vím, že lidi nechtějí slyšet neustálé nadávání na někoho, ale dělá mi to problém. Velký. Tedínek do školky nešel, uvidíme jestli ho dáme příští rok. Hodně se soustředím na to, abych byla tou nejlepší mámou pro svoje děti a to se mi ve většině dnů daří. Povedlo se mi ze života odstranit toxické lidi a snažím se být méně toxická pro ostatní. Se šetřením na auto se musím opravdu hodně smát! Ale určitě jsem se zbavila strachu ze řízení a řídím jako předtím, beze strachu. Za což jsem moc ráda. Po porodu jsem se určitě do formy nedostala a mám pocit, že to snad nikdy nebude jako dřív. Myslela jsem si, že to bude jednodušší jako po Tedínkovi. Že těch třicet kilo zmizí během pár měsíců, když se budu snažit a zase budu na svých 60 kilech. Tak to trochu nevyšlo.
Pro rok 2023 asi budu méně ambiciózní. Chci oslavit svoje třicetiny. Chci se dále zdokonalovat ve smyslu seberozvoje a výchovy dětí. Chci míň řešit, co si myslí nebo dělají ostatní a dělat si věci po svém, protože cítím, že se často řídím tím, co by dělali ostatní a přitom na tom vůbec nesejde.
To by pro tento rok mohlo stačit. Bude to krásný rok plný úžasných milníků s tou nejlepší rodinou pod sluncem!
Krásný a šťastný nový rok 2023!