Musím se přiznat, že bych se do přečtení této knihy pravděpodobně nepustila, kdyby mi jí nedoporučila moje studentka Maruška. Terezu znám především kvůli jejímu blogu Tereza in Oslo. O vydání její knihy jsem věděla, ale nějak jsem stále oddalovala se do nějaké takové knihy pustit. Zamýšlím se totiž vždycky nad tím, co tam ta či ona bloggerka vlastně ještě může napsat, když se o všem dočteme na blogu. Nakonec ale musím uznat, že mě tato kniha nadchla – a to tak, že jsem ji přelouskala za jediný den.
Opravdu jde vidět, že miluje psaní a líbí se mi, že propojuje spisovnou češtinu s lehce nespisovnými slovy, že kombinuje rozvité věty s těmi jednoduchými a že skrze všechna ta slova je opravdu schopná čtenáři smysluplně předat všechno, co se jí honí/lo hlavou.
Vzhledem k tomu, že její tvorbu nesleduji pravidelně, zpráva o smrti její maminky se ke mně nedostala. Je obdivuhodné, s jakou grácií dokázala popsat svoje pocity po její smrti a propojit linku přítomnosti s tou z minulosti. Dost se stydím, když čtu, co všechno o své mamince Tereza ví a já ne.
Prostřednictvím této knihy (a obecně jejích příspěvků) bych se divila, kdyby každá holka nebyla do Johna Erika platonicky zamilovaná. Popisuje ho jako neskutečného gentlemana, který se k ní úžasně hodí a společně se doplňují jako skládačka. Místy si říkám, jestli je tento muž opravdu reálný nebo si ho Tereza taky trošku nevysnila.
Zaujalo mě také, že Tereza píše o tom, jak se v podstatě v jejím dětství i později v období dospívání téměř nezastavila a neměla víkend jenom tak pro sebe. Často v knize zmiňuje, že se nemohli jen tak o víkendu povalovat, protože je čekali buď tréninky nebo práce. Hodně lidí totiž úspěšným sportovcům závidí jejich peníze, luxusní auta, bydlení nebo dovolené, ale nezamyslí se nad tím, co za tím je práce. A pokud se sportu člověk nevěnuje profesionálně, tak z toho vlastně ani žádné finanční ohodnocení nemá a zůstává „jen“ radost z vyhraného titulu. Vážně smekám nad tím, jak se Tereza věnovala houslím a gymnastice. Má můj obdiv za to, jak přistupovala k oběma těmto disciplínám a byla opravdu schopná jít na maximum i přes všechny překážky, které jí vstoupily do cesty. I ona sama v knize říká, že když něco opravdu chceme a uděláme pro to všechno, můžeme toho dosáhnout. Na druhou stranu i ukazuje, že se může stát, že něco nevyjde, jak si člověk maluje a neznamená to konec světa, prostě si jen najdeme novou cestu k dosažení cíle.
V závěru knihy se Tereza zaměřila i na kapitolu, kterou chtě nechtě v životě bude řešit (nebo už řeší nyní) každý z nás. Co vlastně budeme dělat? Co bychom chtěli dělat po vystudování školy? I když to Tereze hodně krát v životě nevyšlo úplně podle plánu, dodává naději všem, kterým se momentálně nedaří a snaží se je přesvědčit o tom, že možná není úplně správně čekat na to až nás něco nebo někdo udělá šťastnými, ale máme se snažit, aby nám radost dělali i obyčejné maličkosti, které nás můžou potkat každý den. Nic nám nezaručí, že opravdu budeme šťastní až vystudujeme nebo si najdeme práci v oboru.
Celá tato recenze je v podstatě spíš taková pochvalná úvaha na Terezin účet, po jejímž přečtení, byste knize také měli dát šanci. Doporučuji všem, kteří se momentálně vyrovnávají s nějakou ztrátou a mají pocit, že není cesty ven. Také těm, kteří se stále hledají a mají pocit, že to není okey a v neposlední řadě i těm, kteří si rádi přečtou něco o Norsku a užijí si pohled do norské kultury z trošku netradičního pohledu Terezy z Prahy.