Rok 2019 se i přesto, že je to lichý rok (a já lichá čísla nemám ráda), dost vydařil. Narodil se nám Teodor, takže to samozřejmě bude navždy rok, který pro nás bude hodně znamenat. 2019 k nám byla fakt štědrá.
Z našich cestovatelských plánů sešlo, ale za to se můžeme učit roli rodičů, a to mi přijde báječnější než trajdat po světě jen ve dvou. Brzy vyrazíme i s Tedíkem a na to se fakt moc těším!
Koukám na plány z roku 2018 a zdařilo se mi vyplnit dvě předsevzetí: věnovala jsem víc času rodině a cvičení (i když to cvičení spíš pokulhává) a rozhodně jsem ze sebe udělala něco víc (jsem máma). I tento rok si nějaká předsevzetí stanovím, ale asi by to chtělo být víc konkrétnější. Doporučuji udělat to samé a neplánovat si, že budete víc cvičit, ale zkuste si sami pro sebe navrhnout, co budete cvičit a třeba jak často. Nebo když chcete zhubnout (což je moje obvyklé předsevzetí), nepište chci zhubnout, ale k nějakému datu zhubnu tolik a tolik kilo nebo se nezaměřujte na číslo na váze ale chtějte změnit svůj životní styl a sestavte si osnovu toho, jak to uděláte.
Když se ohlížím za předchozím rokem, většinou beru do ruky diář a koukám, co všechno jsem zažila. Tento rok začal báječně, protože jsme společně s Ondrou a partou kamarádů oslavili Silvestra. Následně jsem osmého ledna zjistila, že jsem těhotná, což byla zpráva, kterou jsem si vnitřně přála, ale nevěřila jsem tomu, že se to stane.
V únoru jsme slavili Anetčiny narozeniny, moje 26. narozeniny a dědečkovi 80. narozeniny. V březnu naši oslavili 28 let od té doby, kdy se poprvé potkali. Byli jsme na svatbě mé kamarádky Ivči a konečně jsme se s ní mohli podělit o naší velkou novinu.
V dubnu babička s dědou oslavili 47 let, co jsou spolu. Poprvé jsem řídila trošku delší cestu než ze Žďáru na chalupu, jela jsem až do Jihlavy a zpátky. Pro někoho maličkost, pro mě neskutečný úspěch! Ségra Angie oslavila 21 let (nechápu, jak je možný, že tak rychle vyrostla – pořád si pamatuju, jak jsme si jako malé hrály a ona byla děsně roztomilá kudrnatá holčička, což jí samozřejmě zůstalo, ale už není malinká).
V květnu jsme šli na svatbu našim kamarádům Pinkymu a Janče. Šli jsme na koncert George Ezry a bylo to úžasný! Byla jsem na vyřazení mých milovaných maturantů a „překvapivě“ jsem dost brečela.
V červnu jsme si udělali boží projektový den s Kvartou a pak jsme spolu šli na oběd. Miluju, když si s nějakou třídou sednu a můžeme se spolu normálně bavit. V polovině června jsme se s Ondrou zasnoubili a pořádali jsme Gender Reveal Party, na které se sešly obě naše rodiny a naši kamarádi. Dozvěděli jsme se, že to, co mám už nějaký ten pátek v břiše, bude kluk. V červnu se také vyřazovali Kvartáni a já jsem nemohla chybět. Jo a světě div se, opět jsem brečela. Na konci června jsme byli na hodkách na Moravě a bylo to poprvé, co jsme viděli průvod dětí v krojích a zažili takovou skvělou atmosféru.
Taky jsem v červnu odešla z práce. Dost se ve mně mísily pocity, protože na jednu stranu jsem se domů za mimčem těšila a na druhou stranu se mi hrozně nechtělo odcházet kvůli mým studentům a kolegům. Hrozně mě těší, když někde někoho ze školy potkám a oni se ke mně hlásí. Ale mrzí mě, že až se budu do školy vracet, žádná třída, kterou znám a mám ráda, tam už nebude. Každopádně moje učitelství v červnu skončilo a bůhví kdy se do školy vrátím. To, že jsem to ty tři roky zvládla a vytvořila si pozitivní vazbu, jak u dětí, tak u kolegů nebo rodičů, pro mě hodně znamená.
V červenci jsme si užili dovolenou v Orlických horách a Ondra dělal zkoušky z autoškoly. Byli jsme na Festivalu pod Zelenou horou a začali obcházet místa na svatbu.
V srpnu jsme s Ondrou oslavili výročí: 6 let. Oslavili jsme Ríšovi narozeniny, poprvé jsem byla na thajské masáži (a hrozně moc bych chtěla znovu!) a vyrazili jsme s našima na menší dovolenou do Dalešic.
V září jsme už od začátku čekali, kdy se ten náš klučík vyklube a počkali jsme si až do úplného závěru tohohle měsíce. V říjnu jsme konečně potkali Calluma. Taky jste se báli, když jste se měli seznámit s klukem nebo holkou vašich sourozenců? Já hrozně. Ale Callum je boží!
Zbylé měsíce roku 2019 jsou plné Teodora a péče o něj. Nechce se mi vůbec věřit tomu, že mu jsou tři měsíce. Taky jsem se díky tomu, že je to fakt hodný miminko, mohla konečně vrátit k psaní blogu. Je úplně neskutečný, co všechno se změnilo a vlastně mi to ani nepřijde. Umí už spoustu věcí a pořád mi nějak nedochází, že je náš.
Už teď se těším, co nám přinese rok 2020.
V příštím roce bych chtěla:
- prožít krásnou svatbu a odjet na svatební cestu někam, kde jsme ještě nebyli (i s Tedíkem),
- zhubnout na svoji váhu před těhotenstvím (chybí mi pět kilo),
- navštívit Anglii a jít na Anetčino závěrečné vystoupení (Jupí! První výlet s Teddym.),
- začít víc číst (přečíst všechny knížky, které mám v knihovně, a ještě jsem je nezačala číst),
- alespoň třikrát týdně cvičit,
- nepomlouvat a nesoudit lidi (to si říkám každý rok, a ne a ne se téhle hrozné vlastnosti zbavit),
- jet společně na rodinou letní dovolenou,
- už fakt umět země Asie a druhy stromů.
Máte nějaká předsevzetí na příští rok? Nebo patříte mezi tu skupinu lidí, kteří předsevzetí nemají v lásce?