Je 18. července 2019 a dnes jsme odstartovali 32. týden. Už jsem v osmém měsíci. Na začátku našeho příběhu byla zima. Otěhotněla jsem v prosinci a v lednu jsme se o všem dozvěděli. Zpočátku mi přišlo, že celé moje těhotenství nějak pomaličku utíká.
První trimestr byl super. Nebylo mi zle, jenom jsem byla neskutečně unavená a začala jsem docela narůstat, hlavně v oblasti mé hrudi. To samozřejmě Ondru dost potěšilo, ale mě, která byla zvyklá na velikost nula úplně ne. Bříško mi začalo růst v podstatě hned. Už ve druhém a třetím měsíci jsem měla dost velké břicho. Ale zase bylo super, že si ve škole nemysleli, že jsem tlustá, ale už bylo jasné, že za tím stojí něco jiného. A nebo si mysleli, že jsem tlustá, ale nikdo na to neupozorňoval.
Měla jsem milion plánů, jak se budeme každý týden fotit, abychom viděli, jak bříško a já rosteme, ale nakonec z tohohle plánu dost sešlo. Týdny utíkají rychle jako voda. Vždycky Ondrovi řeknu, že bychom měli nakoupit nějaké ovoce a vyfotit se a najednou máme o týden nebo klidně o tři víc.
Naštěstí jsem v prvním trimestru neměla žádné problémy, miminko rostlo dobře. S oznámením toho, že budeme mít mimčo jsme docela čekali. Hlavně jsem chtěla mít natočené všechny reakce, a to se nám povedlo, z čehož má radost. Takhle si můžu vždycky připomenout, jak z toho byl Ondra nadšený. Trošku mě mrzí, že jsem nenatočila sebe.
Druhý trimestr byl asi ze všech nejlepší. Už mi i přišlo, že mám víc energie. Ne že bych se nějak zvlášť snažila něco dělat. Jednou jsem se vrhla do cvičení, ale u toho jsem teda fakt nevydržela. Já se vždycky pro něco nadchnu a vydrží mi to chvilku. Hlavně mi přijde, že ten druhý trimestr úplně nejrychleji utekl, protože v tom prvním jsme čekali na to až to všem budeme moc říct, a tak to vždycky je, že ten čas pak jakoby méně letí.
Třetí trimestr asi taky rychle uteče. Už nechodím do práce, první polovinu letních prázdnin mám ještě dovolenou a pak už nastoupím na mateřskou. V tomhle je učitelská profese docela super, že nemusím do práce. Nedovedu si úplně představit, jak bych něco takového dala, protože i v červnu už mě ty schody nahoru docela trápily. Doma když mám vyjít schody, tak se pak taky slušně rozdýchávám.
Mám problém se spaním. Všichni ví, že umím být extra nepříjemná, když nespím a teď poslední dobou mě tak šíleně bolí v bocích, mezi žebry, že to moc nejde. Pořád se převaluju, těhotenský polštář mě nepomáhá už vůbec a celkově se mi i docela blbě dýchá. Jinak mám docela energii bych řekla. Ráno se překvapivě budím dřív, než bych vstávala normálně, ale večer pak nemám problém s tím, jít spát o dost dřív než normálně.
Teď už jde Teodor hodně cítit, kope jako blázen. Je to pěkný raubíř, protože do osmého měsíce byl hezky otočený hlavou dolů a najednou se otočí obráceně. Navíc má prý docela velkou hlavu, takže se fakt těším na porod. Hlavně aby byl zdravý, všechno ostatní už se snad nějak přežije. Ještě má v břichu nějaké místo, ale bude to čím dál horší, tak doufám, že se ještě stihne otočit zpátky. Aktivní je hlavně v noci předtím, než jdu spát, většinou kolem desáté a ráno kolem páté, když vstává Ondra do práce.
Ondra už může vidět pohyby, což je skvělý, protože to můžeme sdílet. Sahá si na břicho a líbí se mu, když kopne. Ale když to jde vidět i přes břicho, tak z toho teda nemá moc radost. Ono to vážně vypadá jako by byl uvnitř nějaký vetřelec a snažil se dostat ven. Docela ráda bych byla dva v jednom delší dobu. Takhle mám Tea u sebe pořád a nemusím se o něj tolik bát, což určitě budu až bude venku.
Taky občas přemýšlím nad tím, jaké to asi bude až budeme doma tři. Jestli se nějak nezmění náš vztah s Ondrou, jestli to budeme zvládat jako rodiče, jestli bude Teodor spokojený a zdravý, jestli se nám podaří z něj vychovat hodného kluka.
Porodu se zatím nebojím. Těším se na to, že se konečně uvidíme s Teodorem a hlavně, že tam budeme s Ondrou spolu a bude to taková velká chvíle pro nás pro oba.
Dneska jsem začala s praním pro miminko. Mám z toho děsnou radost a taky se těším až to budu balit všechno do skříněk a připravovat na to až budeme mít malou myšku doma. Taky mám samozřejmě strach z toho, co všechno se mu může stát a abychom něco nezanedbali.
Je 1. 8. 2019 a já mám vyprané všechno oblečení a už jsem ho vyskládala do skříní v pokojíčku/ložnici. Teď mě čeká balení do porodnice, což už se docela dost blíží a budu se cítit líp, když na to budu připravená.
Neskutečně mě bolí paty. Ono těch dvacet kilo navíc na moje tělo nemá zrovna ten nejlepší dopad. Ale jinak kromě pálení žáhy, bolení žeber a těch pat je všechno v podstatě v pohodě. Jsem taky dost unavená a je mi občas šílený teplo, ale pochybuji, že je někdo, kdo to takhle nemá, nehledě na to, jestli jsou těhotní nebo ne, protože když je venku přes třicet stupňů, tak to úplně ideál není.
14. 8. 2019 a zítra začínáme 36. týden. Včera jsem byla na kontrole a náš brouček se otočil hlavičkou dolů, takže nebudeme muset řešit císařský řez. Teda v případě, že se ještě neotočí zpátky, což je dost možný, protože si dělá, co chce. Devátý měsíc je šílenost! Jako člověk by nevěřil tomu, že se stav nějak zhorší, ale došlo k tomu. Paty mě bolí pořád, s tím jsem se tak nějak smířila. Hůř se mi dýchá, nemůžu ležet na zádech, protože mám pocit, že se udusím. Nemůžu chodit rychle, protože mám pak pocit, že jsem uběhla maraton. Ale teď mě momentálně nejvíc štve, že se nemůžu vyspat, protože jak spím pořád na bocích, tak mě děsně bolí nohy, a to na obou stranách, takže mi nepomůže se natočit a záda i břicho jsou vyloučený.
Včera jsem byla poprvé na ozvách a dvacet minut poslouchala srdíčko našeho miminka. Taky jsme pak odpoledne měli těhotenské focení, jsem zvědavá na výsledek.
Teď už budu chodit na kontrolu každý týden. Do porodnice jsem téměř sbalená, ještě si musím koupit nějaké pantofle a sbalit pár dokumentů.
Vtipný je, že netuším, jak poznám, že rodím, ani co mám dělat až na to přijde. Jsem ale ráda, že budu mít přirozený porod (teda snad), protože si říkám, že to bude lepší. Vyplnili jsme papíry o jméně dítěte. Pro kluka jsme vybrali Teodora a pro holku Frida. Podle ultrazvuku to jasně vypadá na kluka. Ale člověk nikdy neví.
19. 8. jsem poprvé měla poslíčky. Šíleně mě bolelo břicho, takže jsem se v noci vzbudila a nebyla schopná usnout. Udělala jsem si čaj, po troškách cucala Colu, protože to mi většinou pomáhá, když mě bolí břicho a snažila jsem se usnout. Každopádně to vyšlo asi až za dvě hodiny. Upřímně si po téhle zkušenosti nejsem úplně jistá tím, jestli dám reálný porod, když mě tohle málem zabilo. Odmala mě fakt hodně bolívá břicho, takže jsem si pár těch bolestných večerů prožila, ale tohle asi bude jiný level.
20. 8. jsem šla na další prohlídku. Zase jsem šla na ozvy a teda upřímně, je to neskutečně nepříjemné, protože se leží na břiše a já prostě nejsem schopná dýchat, a navíc mě děsně bolí kostrč. To nechceš. Bavila jsem se s paní doktorkou, co mám vlastně dělat až to na mě přijde. Tak jsem teď trošku klidnější, protože trošku vím, co nás čeká a že tam můžeme jet, i když to nebude ještě na porod.
Pořídili jsme si houpačku a děsně se těším až jí bude Teo používat, doufám, že se mu to bude líbit. Je to v podstatě jedna z mála věcí, které jsme si pro něj koupili sami, protože jinak máme většinu od tety.
Jsem zvědavá na to, jak bude Ondra reagovat až ho uvidí. Doufám, že nebudu za hysterku a zvládnu to bez nějakého přehnaného řvaní a brečení. Jenže stát se může leccos. Hlavně aby všechno proběhlo v normálu a Teodor byl zdravý. Na jednu stranu se na porod těším. Na druhou stranu se ho šíleně bojím. Jako jasně, že to bude šíleně bolet. Jenže ono vám nikdo neřekne jak moc a já se ráda na věci tak nějak psychicky připravuju dopředu a na tohle se připravit nedá, protože každý porod je šíleně individuální. Ale těším se na to až tady s námi Teo bude.
Stejně tak jako vás nikdo nenaučí být rodičem, tak vás nikdo asi nenaučí, jak být manželkou a zároveň mámou. Toho se totiž bojím ze všeho nejvíc. Abychom si na sebe našli čas a byli jsme občas jen my dva a bylo to takový jako předtím.
Taky mi hodně popraskalo břicho. Nijak extra mi to nevadí, ale bylo by fajn, kdyby třeba po porodu ty strie zmizely nebo alespoň nebyly tak výrazné. Jako při příštím těhotenství už se vážně budu mazat. Já jsem to totiž dost flákala a teď už moc nezachráním.
Teodor už tam nemá moc místa. Občas z břicha dělá docela vtipný tvary. Je 29. 8. 2019 a dneska začínáme 38. týden. Takže čistě teoreticky teď už to může přijít kdykoliv a naše období 2 v 1 skončí. Večer jsem zase měla poslíčky. Bolí to slušně, ale dalo se to přežít. Upřímně doufám, že ty opravdové kontrakce nebudou zase o tak moc horší. Tím se teda aspoň uklidňuju.
Jinak mě všechno děsně svědí, břicho mi pořád praská víc a víc, jsem hodně unavená, ale většinou jenom když musím někam dojít. Mám vždycky pocit, že ujdu pět metrů a mám za sebou maraton. Taky když třeba chvilku někde stojím, tak jsou moje nohy jako z želé a nejradši bych si okamžitě sedla. Jako 25 kilo navíc je prostě 25 kilo.
Děsím se toho, jak to budu všechno shazovat. Ale můžu si za to sama. Devět měsíců na tělo kašlu, tak si to asi minimálně stejnou dobu budu vyžírat. Ale těším se na to až na sobě zamakám. Doufám, že to nějak půjde a na svatbě za rok nebudu za velrybu.
Dneska (3. 9. 2019) jsme byli na další prohlídce. Paní doktorka říkala, že se rozhodně k ničemu neschyluje, takže se tam Teodorovi asi dost líbí a ven se nechystá. Jsem šíleně velká. Dřív mi to nepřišlo, ale teď si fakt říkám, že v okamžiku, kdy se Teo dostane ven tak tu kůži na břiše prostě nutně budu mít až u kolen, protože to jinak není možný. Už mám 90 kilo. To je teda milník, který bych si klidně odpustila, ale jaksi se mi to nevyhnulo. Tak třeba při příštím těhotenství se budu snažit trošku víc a dopadne to lépe. Hlavně teda doufám, že to shazování snad půjde a že na těch 90 nezůstanu, protože to je fakt peklo.
Tedíkovi se ven teda rozhodně nechce. Dnes (10. 9. 2019) jsme byli zase u doktorky a ta říkala, že se nic nechystá, že to klidně může dopadnout až deset dní po termínu. Termíny máme 11 a 15 září, ale ona to vidí určitě spíš na toho 15. Tak uvidíme, kdy se mu bude chtít. Mám 91 kilo, ale vypadá to, že Teo by nemusel být úplně velký. Naměřila 3400 gramů, tak schválně jestli se taky o kilo nesekne. Ale na to, jaké mám břicho by si člověk mohl myslet, že tam takových tříkilových mám třeba tři.
Když jsme byli na ozvách, tak tam zrovna jedna paní rodila. No, nic příjemného to asi nebude, protože u toho teda dost řvala, ale zvládla to. Na jednu stranu mě to docela rozhodilo, ale na druhou stranu si říkám, že bolest každý snášíme jinak a že to prostě nějak dám. Navíc tam se mnou bude Ondra, a to se pořád uklidňuju, že před ním i před doktory nebudu chtít být za hysterku.
Máme za sebou první termín: 11. 9. a dneska je druhý termín: 15. 9. Ale mám takový dojem, že si ještě počkáme. Zatím nic nenasvědčuje tomu, že by Tedík měl být v brzké době mezi námi. Ale hodně lidí říká, že to vypadá, že nic nic a pak najednou rodí, takže to u nás může být podobné. Chci se vyhnout vyvolávání, tak snad to všechno půjde přirozeně. Mamka dvakrát musela jít na vyvolávání, protože přenášela, takže je dost možné, že to se mnou dopadne stejně, ale uvidíme. Doma máme všechno nachystané, v podstatě jediné, co nemáme doma je kočárek a ten stejně budeme moct využít třeba až ten týden potom, co budeme doma. A pak nám chybí to dítě.
Děsně mě všechno svědí, hlavně břicho dole. To je děs. Taky mě bolí záda, ale někoho bolí celé těhotenství a mě to v podstatě začalo bolet až teď, takže tohle těhotenství rozhodně není nijak děsný, že by se nedalo přežít. Doufám, že ve stejném stylu pak bude probíhat i porod. Pořád se uklidňuju tím, že to prostě dalo tolik lidí, tak já přece taky musím.
Pět dní po druhém termínu a dneska jsme byli zase na ozvách. Paní doktorka nám mile oznámila, že pokud nic neproběhne do úterý, tak bude vyvolávání. Já už fakt nevím, co zkusit. Zkoušeli jsme procházky, sex, horkou vanu, stimulaci bradavek a pálivé jídlo. Nic, nic, nic. Já na to jako nijak nespěchám, ale už se těším až bude venku a budeme moct začít ten náš nový život a já se budu moct dát dohromady. Těším se na zdravé jídlo, aktivní život. Můžu si za ta kila nahoře sama, to mi je jasné, ale fakt nosit těch 25 kilo navíc je šílenost a já se nemůžu dočkat až je začnu shazovat, konečně třeba něco i obleču a bude mi líp.
Taky se mi povedla úžasná věc. Když jsem se dneska česala, tak jsem si nějak hnula krkem a bolest mi jde až k lopatkám, nemůžu se otáčet. Každopádně je to asi největší komplikace za celé těhotenství, takže to mohlo být i horší. Na tom natáčení dnes jsme také slyšeli další porod, to je šílenost, že ty rodičky může kdokoliv slyšet. Tahle paní ale byla fakt borec, téměř nebyla slyšet, hezky dýchala, hustý. Jsem zvědavá na sebe. Už se nám to dost krátí, takže za chvíli tam budu ležet já.
24. 9. 2019 měl být dnem D. Bylo mi řečeno, že první vyvolávací infuze nemusí zabrat, ale ta druhá už snad jo. A tak si tak celý den ležím, kolem mě všichni rodí a já nic, ani žádné bolesti. Večer mě pošlou na pokoj a zítra prý znovu. Ráno se ale ukázalo, že je na sále nějak moc lidí a že by se jim hodilo to ještě o den posunout. A tak se z 24 stal 26. září. Opět jsem dostala po sobě dvě infuze a nic. Teda nemůžu říct, že nic, protože mě začalo slušně bolet břicho. Každopádně se ukázalo, že tahle bolest je absolutně k ničemu, protože porod se prostě nechystá.
Všichni už kolem mě chodili s lítostivými pohledy a ptali se jestli už. Ne, ještě ne. Místy jsem začínala panikařit, ale ono to vždycky nějak dopadne. Pan primář mi večer nastínil situaci. Buď se porod přes noc rozběhne a budu rodit přirozeně nebo mě čeká císař. V noci jsem myslela, že umřu, protože mě hrozně bolelo břicho. Takže jsem si říkala, že je fajn, že budu rodit přirozeně, i když jsem se vlastně tak trošku smiřovala s císařem a s tím, že se vyhnu té bolesti při porodu.
Ráno se ukázalo, že ty moje bolesti opět k ničemu nebyly a bylo definitivně rozhodnuto o císaři. Myslela jsem si, že tam se mnou bude Ondra, ale všechno se seběhlo tak rychle a najednou koukám a přináší ke mně moje miminko. Bylo to tak zvláštní a pěkný, ale přála jsem si, abychom to mohli s Ondrou prožít spolu. On aspoň viděl, jak ho umývají a ošetřují. Císař byl dost vtipný. Necítíte bolest, ale tlak, takže když se ho ze mě pokoušeli dostat, bylo to děsně zvláštní. Tlačili z jedné strany břicha na druhou a pořád nic. Nakonec se ukázalo, že má Tedík opravdu dost velkou hlavu a museli ho tahat kleštěmi. Teda to kdyby mi někdo řekl předtím, že i při císaři se může stát, že bude hlava moc velká, tak neuvěřím. Jsem moc ráda, že jsem nerodila normálně, protože bych asi teď už byla bez spodní části těla.
A tak se to stalo. Teodor: 3800g, 52 cm, 9:54, 27. 9. 2019.
Co bych dělala jinak?
– víc bych cvičila, jedla zdravě a menší porce a mazala bych břicho i prsa, abych se vyhnula striím