Upřímně mám Radku Třeštíkovou dost ráda. Čtu její příspěvky na Facebooku a bavím se tím, jaké řeší trable, jak popisuje svůj život s Elou a Jonatánem a sem tam taky přidá nějakou jobovku z jejího vztahu s fotografem Tomášem Třeštíkem.
Radčina kniha Bábovky mě docela uspokojila. Nebyla to jedna z těch knih, které bych si měla nutkání přečíst ještě několikrát (ale to se u mě snad stane jenom u detektivek nebo Harryho), ale musím uznat, že měla super zápletku, dokonale propojila příběhy postav, a i jazyk její knihy se mi líbil.
A teď to VESELÍ. První, co mě napadlo, když jsem viděla obálku knihy, bylo, proč tam má proboha Veselí s měkkým i. Co tím jako vlastně chtěla říct? Pak jsem zjistila, že to není být veselý, nýbrž Veselí nad Moravou. Právě z tohoto města pochází autorka knihy a jde vidět, že k tomuto místu má silný vztah.
Nevím proč, ale Veselí mě nějak nechytlo. Začetla jsem se do knihy cestou do Kutné hory a téměř jí dočetla, ale celou dobu jsem si říkala, jestli mi to vlastně už nestačilo. Neměla jsem takové to nutkání dočíst knihu až do konce.
První problém pravděpodobně bude jazyk. Mám kamarádku z jižní Moravy a moc se mi líbí, jak tam mluví. Je to totiž něco totálně jiného, než co známe tady na Vysočině. Tak nějak mi přijde, že jsou si lidi bližší, když mluví tímhle spešl nářečím. Ale i přesto, že se mi to vlastně líbí, tak mi to v knize ne a ne sedlo. Možná je to tím, že jsem si nemohla tak dobře představit ty hrdiny, protože mi tam ten jazyk prostě nějak nešel představit. Na druhou stranu, ale oceňuji, že se Třeštíková nebála užití nářečí, které pěkně dokresluje tu kulturní stránku jižní Moravy v knize.
A o čem vlastně kniha je? Řekněme, že je to příběh ženy, která se po třicítce chtě nechtě vrací do svého rodného města a snaží se vypořádat se svým životem – pronásledovaná minulostí a děsící se budoucnosti. V průběhu příběhu ji potká mnoho mužů, někteří se zdrží déle, někteří nikoliv. Celkově na mě celý příběh Elišky působí hodně pesimisticky. Necítím z hlavní postavy, že by byla se svým životem spokojená, a to jsem tak nějak očekávala. Asi jsem až moc zblblá z happy endů.
Zároveň také Elišku potká smrt. V této části knihy se mi moc líbí, jak to byla Radka Třeštíková schopná vyjádřit. Je patrné, že do příběhu vložila sebe. Že prostřednictvím Elišky trošku přibližuje, co třeba mohla cítit ona, když jí umřel tatínek. Mám v poslední době nějaké štěstí na knížky, kde hlavním hrdinům někdo umírá. Nutí mě to zamyslet se nad tím, co o lidech kolem sebe vlastně vím, jak moc je znám, jak hodně nebo málo s nimi trávím svůj volný čas, jak málo nebo moc se o ně zajímám. Možná si pak člověk uvědomuje věci až zpětně, když už ví, že něco nebude moct vrátit. Vzpomínky se pravděpodobně vybavují mnohem více a častěji, když tady na světě už ten člověk není.
Zmatený příběh, který popisuje ještě víc zmatenou Elišku a její cestu životem, se mi na jedné straně líbila pro její nápad a zapojení jižní Moravy. Na druhé straně mi na ní vadí něco, co jsem nebyla (a stále nejsem) schopná popsat. V průběhu čtení jsem se smála hlavně vtipům táty Elišky, ten mě také ve finále rozbrečel. Takže kniha asi splnila očekávání. Neodložila jsem ji, přečetla jsem ji do konce, přemýšlela nad tím, co tím vším chtěla Třeštíková říct a také se ve mě mísily emoce. Tak rozpačitá jsem po přečtení knihy už dlouho nebyla.