Miluju, když dostanu knihu darem, ať už je k tomu jakákoli příležitost. Tentokrát jsem díky kolaudačce nového bytu dostala úžasnou knihu a jsem moc ráda, že mi jí holky daly (díky Any a Kike). Je krátká, což úplně nespadá do mých parametrů, ale za to je úplně báječná! Markéta Lukášková si mě získala už na prvních stránkách tím, jak skvěle se její příběh čte. Je to tak neskutečně přirozené a normální, že se s tím, co Markéta píše, ztotožní asi hodně holek.
Příběh je rozdělen do dvou linií. Jedna část příběhu je věnovaná Barboře, která vyrůstá bez matky, má problémy s chlapama a nad vodou jí drží její milovaná babička. A druhá část je věnovaná právě zmíněné babičce Miladě. To, o kterou část se jedná, poznáte jednoduše. Zaprvé je v úvodu buď jméno jedné či druhé protagonistky nebo to taky jasně poznáte podle toho, že Miladina část je spisovná a Barbořina nikoliv.
Otevírá se vám úžasný svět propojující dvě generace a mimo jiné také svět přímo nadpozemský. Pokud nemáte rádi spoilery, dál už raději nečtěte. Milada totiž naneštěstí umírá a nechá tak Bárku (jak jí ráda říká) na světě samotnou. Bára, opuštěná matkou, přehlížená muži, se snaží po smrti babičky postavit na nohy. Milada na druhé straně zjišťuje, že po smrti není nic, ale něco. Prostřednictvím její postavy se dostaneme do nebe. Musím uznat, že to, jakým způsobem je v knize líčeno nebe a peklo mě fakt dostalo. Bylo by skvělé, kdyby to tak nějak fungovalo, ale trošku se obávám toho, na jaké straně bych vlastně stála.
A jak to po smrti vlastně je? Potkáte se se svými blízkými. I Milada se znovu setkala se svým manželem a je dost zvláštní (i Milada to ostatně v příběhu řeší), že se k někomu vrátíte po dvaceti letech a máte spolu zase žít, jak kdyby se nic nestalo. Co když by už spolu být nechtěli? Jak by to vlastně pak fungovalo? Bylo by místo v jiném bytě?
Nebe a peklo existují v jedné dimenzi. Ti, co se dostanou do pekla, ale jsou stále smutní, někam spěchají, nic jim nevychází, musí pracovat a v podstatě se dá říct, že co se dá pokazit, tak se pro ně pokazí. V nebi je jim naopak báječně. Chodí upravení, jsou šťastní, mají všeho dostatek a venku je vždy krásně a neprší. Docela by mě zajímalo, jestli někdy sněží nebo prší, když to má nějaký člověk vyloženě rád. Já třeba déšť miluju (když sedím doma v bezpečí a nemusím chodit ven).
Nebeští obyvatelé mají také možnost posílat smrtelníkům znamení. Toho Milada využívá a pár jich Bárce posílá. Celkově mi kniha přijde báječná hlavně proto, že dává naději lidem, kteří někoho ztratili, že někde nahoře nebo dole nebo někde jinde prostě jsou a mají se (doufejme) dobře. A že všechna ta znamení, kterých si třeba nevšímáme nebo je považujeme za blbosti, vlastně můžou mít nějaký důležitý podtext. Hlavně vás ale kniha tak trošku donutí zamyslet se nad tím, jaký život vedete a jestli by nestálo za to třeba něco změnit. Protože sama Milada si jasně uvědomuje, že po smrti se hodně věcí už prostě dohnat nedá. Žijte naplno a teď, to je pro mě jedno z poselství této skvělé knihy.
Chválím a vřele doporučuji!